Stejně si za to můžeme sami

18. června 2018 v 19:40 | Ká |  Topic of the week
A není to tak? Doopravdy si myslím, že si za to můžeme sami.

Hlavně proto, že své nezdary přece nemůžete házet na ostatní a jestli to děláte, mám pro Vás jen jedno slovo - srabi!

Víte, narážím na to, když se člověk cítí v pasti ve svém vztahu. Je docela snadné říct, že abychom se tak necítíli, stačí daný vztah ukončit a čau, ale je to doopravdy v reálném životě tak snadné, jak vidíme třeba v seriálech/filmech, nebo jak to radí věčně svobodná kámoška?

Osobně si myslím, že NE.

A páč je tento blog výhradně jen o mě - ach, ten egoismus, co? - tak na mém názoru záleží.



Nějaké vztahy už mám za sebou, v jednom se momentálně nacházím, takže vycházím především z vlastních zkušeností, když říkám, že není tak jednoduché se rozhodnout a ukončit vztah, i když se v něm třeba trápíte. Já patřím k těm, kteří neradi nedotáhnout projekt do konce. Pro tentokrát je projektem vztah. Prostě. Snažíte se, staráte, pracujete na něm, děláte kompromisy, ustupujete, milujete, zažíváte, užíváte, ale třeba i strádáte či postrádáte.

Vztah je, co si budeme povídat, pěkná fuška a někdo by nám za to měl platit!

A jestli mi chce někdo odporovat v tom, že "ten pravý" vztah není žádná fuška, tak pěkně kecá nebo je ještě víc naivní. Věřím, že je na světě hodně párů, které působí tak, že by jim mohl každý závidět, ale buď je za tím spousta dřiny, anebo - a to si podle mě dost lidí neuvědomuje - to není tak růžové jak se na první pohled zdá.

Aha! Tohle Vás nenapadlo co? Lidi jsou totiž mistři přetvářky, to jsem se sama kolikrát přesvědčila.

Chci tím vším jen říct, že ztrácet čas přemítáním o perfektním vztahu a hlavně čekání na něj, by Vás mohlo stát taky veškerý čas, který na této planetě ztrávíte. Navíc já jsem zastánce toho, že vztah bez hádek není vztah. Samozřejmně všeho moc škodí a všeho s mírou. A také záleží proč, ale hlavně jak se hádáte. Ale dokáže to pořádně pročistit vzduch mezi partnery.

Lépe než Rossova čistička vzduchu! :D

Ale tento příběh (článek) má být spíše o tom, jak jsem se v pasti ve vztazích cítila já, a jak jsem z pasti vždycky dostala - sama. Protože nemůžete čekat, že to udělá někdo za Vás.

Myslím, že by se někdo vážně divil tomu, jak může skončit první láska. A vlastně vždycky, když se o svém prvním rozchodu někomu rozpovídám, tak zírá - hodně.

Protože na mě a u mě není normálního nic - ani já, ani vztahy, ani rozchody, ale kdyby byly, byla by to nuda :D

No řekněme, že jsem asi půl roku před skutečným koncem vztahu začala přemýšlet a trápit se. Můj tehdejší přítel neměl takové výhlídky na vzdělání jako já a kvůli tomu na mě začal být, řekněme trochu nespravedlivý. Začal mi předhazovat, že kvůli mojí VŠ se nebudeme moci sestěhovat, protože nebudu vydělávat apod. a časem se to vše začalo stupňovat, nikdy mě moc ve škole nepodporoval a spíše se mi zdálo, že byl naštvaný, že už tak mám vyšší vzdělání než on a chci ještě vyšší.

Chlapská ješitnost je něco naprosto šíleného! To nechcete zažít.

V hlavě mi pořád vrtalo, proč jsem s někým, kdo nestojí za mnou, ale spíše přede mnou a uráží mě přímo do obličeje pro má rozhodnutí? Začala jsem mít pocit, že je to nevyhnutelné, ale pořád jsem se neodhodlala k akci. Čekala jsem. Třeba se něco změní, třeba se on změní a třeba mě začne podporovat. Ale bylo to spíše horší a horší. Po maturitě jsem si našla brigádu na léto v jedné fabrice, on už také pracoval. Oba jsme měli třísměnný provoz a tak nějak se stalo, že díky směnám jsme se viděli jen o víkendech. Oddalovali jsme se sobě navzájem ještě víc. Ale mluvili jsme o tom, oba jsme měli stejný pocit - že už nám to nejde. Přesto jsme spolu stále zůstavali.

Vidíte, to je to, že se člověk ocitne v pasti vlastní vinnou. Ale netvrdím, že by se tak zachoval každý.

A jak to tedy bylo dál? Když jsem to sama nejmíň čekala, už mi ruply nervy. Pamatuji si to, jako by to bylo včera, a přitom nebylo. Přijela jsem po práci k němu domů, byla jsem tam,

a to přísahám na všechno a všechny, kdo mi jsou drazí,

5 minut a začalo mě štvát, i to, že dýchá! A tu ránu jsem se zvedla, řekla, že to tak dál nejde a že už prostě nemůžu, sbalila jsem si věci a odešla. Osobně jsem ho od té doby viděla jen dvakrát a to jsme se náhodou potkali, ani jsme spolu nemluvli a nemám ani tušení, co s ním je dnes. Zdá se Vám to smutné?

No já říkala, že mé vztahy i rozchody nejsou normální! :D

Smutné to možná je, ale nutno podotknout, že to nebyl konec. Náš rozchod se "táhl" ještě pomalu dva týdny, dva týdny plné naschválů z jeho strany, citového vydírání s příměsí nádavek a urážek.

Ale o tom se teď nebudeme bavit, no ne? Ale pokud by Vás zajímal průběh, dejte vědět, ráda Vám to vylíčím :D

Ponaučení je ale přesto zřejmné -

nebo není? -

Mohla jsem si za to sama, mohla jsem si ušetřit minimálně půl roku. Ale i když jsem už v tu dobu věděla, že on ten pravý rozhodně není, zůstala jsem. Proč?

No, dámy a pánové, dost dobrá otázka, já se jí zabývala poměrně dlouho. A výsledek? ...trapný a zároveň očekávaný závěr

City. Moje povaha.
Prostě jsem jen tak nechtěla zahodit to, na čem jsem pracovala a čemu jsem dala tolik času. A přeci jen, kdybych to utnula dříve, nějaký ten čas bych si ušetřila.

Ach ty náklady obětované příležitosti. :D

A hlavně jsem se tak dlouho nemusela cítit sama a v pasti. Byla jsem v pasti, kde jsem se uvěznila sama a taky jsem si pak tloukla na čelo.

Možná mám sadomasochistické sklony a ráda se trápím... Hmm...? Máte to taky? :D

No, a tohle je příběh o tom, jak jsem sice ztratila několik měsíců v nefungujícím vztahu, ale také o tom, jak jsem se z toho vztahu poučila.

A Vy byste měli taky, protože jinak by byl ten článek o ničem a hlavně by to byla ztráta času - a jak jste již zjistili, já ho už ztratila až až. :D

A jaký názor na tohle všechno máte vlastně Vy? :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka | Web | 18. června 2018 v 21:01 | Reagovat

To je zajímavé, já jsem s bývalým tak nějak cítila, že jednoho dne spolu nebudeme asi poslední dva měsíce vztahu, začalo to být jiné, byli jsme moc rozdílní, a vyvrcholilo to jeho lhaním, po kterém jsem řekla dost a byla jsem rozhodnutá, že ten vztah pro mě skončil. Dokud jsme k sobě byli fér a měli se rádi, ač jsem tu budoucnost neviděla, bylo to jiné. Když ale začal lhát, byla to pro mě stopka. Z jeho strany se to potom ještě táhlo, nejprve prosil, potom se urazil, začal zesměšňovat, jezdil mě ponižovat na brigádu... No nic moc, ale já jsem udělala tlustou čáru a když viděl, že se mnou nijak nehne, nechal toho. Dneska se pořádně nepozdravíme, docela síla po čtyřech letech. :-)

2 Blue Jane | Web | 18. června 2018 v 21:59 | Reagovat

Já nemám v lásce štěstí :( jsem moc ráda že jsem tě potěšila s Backstreet Boys :) máš moc krásný blog <3

3 Zlatice | E-mail | Web | 18. června 2018 v 22:30 | Reagovat

Ukončila jsem vztah co, trval 13 let. Jak? Jednou ráno jsem se vzbudila, podívala se na něj a řekla si, co tu ještě děláš. Zabalila tašku, vzala za ruku tříletou dceru, řekla ahoj a odešla. Jak jednoduché. Týden mě přemlouval, nosil květiny, nabízel peníze, vyhrožoval. A pak si našel jinou. Brával si dceru na víkendy a vždy jsme spolu mluvili v klidu a slušně. Ve vztahu s ním jsem se v pasti nikdy necítila. Byla jsem s ním, protože jsem chtěla a těch let nelituji a vlastně na ně i ráda zavzpomínám :)

4 Lux | Web | 18. června 2018 v 23:00 | Reagovat

No, moje vztahy jsou komplikované. Pořád si ale myslím, že člověk by to měl ukončit, když už vnitřně cítí, že to není ono. Neříkám, že po první hádce - na vztahu se musí pracovat, to s tebou souhlasím. Ale prostě když to cítím špatně... můj pocit se pílí nespraví. Mohl by se akorát přechodit a bylo by ještě hůř.

5 Kitty | E-mail | Web | 19. června 2018 v 9:00 | Reagovat

Bomba! Kdyby už k tomuto tématu nepřišel další výborný článek, řekla jsi to přesně! I s příkladem ze života, zná to řada z nás, a hlavně asi ženy. Moc ráda tě zařazuji do Výběru TT a děkuji za ty, které se zatím nedokázaly rozhodnout :-)

6 Kitty | E-mail | Web | 19. června 2018 v 9:02 | Reagovat

Článek je zařazen do Výběru TT "Ve vlastní pasti", nějak se mi sem nepromítla ikonka ;-)

7 | Web | 19. června 2018 v 18:14 | Reagovat

[1]: No, tak to jsme na tom s tím rozchodem dost podobně, ale jak říkáš, tlustá čára vše vyřeší :)

[2]: Tohle si nesmíš říkat, já jsem zastánce teorie přitažlivosti - to, na co myslíš, se ti děje. Zkus být v tomhle ohledu pozitivnější a uvidíš :) A moc děkuji!

[3]: Jo, jednoho dne si člověk uvědomí, že to jinak nejde. Obdivuji, že jsi to zvládla po tolika letech vztahu!

[4]: Chápu jak to myslíš, ale jak jsem psala, já tak nerada končím něco, na čem jsem makala... No a pak si tady stěžuju :D

[5]: Moc děkuji, tohle bych nečekala! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama